14 let v nebytovém prostoru aneb sen o ateliéru

Celých 14 let. Tedy ne celých, dobře, pár dní sem a pár dní tam 🙂 Tu dobu,  cca od podzimu 2002,  jsem v Bubenečském areálu na pronájem nebytových prostor, prožil na třech místech. Zprvu velká místnost I. , velká okna, kde se vyjímala malá sklíčka poskládaná vedle sebe, jako z nějakého filmu, kde se dalo vstoupit přímo na střechu. Uprostřed místnosti sloup a 5 metrů vysoké stropy.

Další byla malinká místnůstka II. cca 15 m2 nad vrátnicí. Za ty peníze, no nepronajmi si to 🙂 No akorát jsem věděl, kdy kdo přišel a odešel. Hrozně třískaly dveře.

Tyto časy jsem prožil bez lednice a bez pračky. Nakupoval jsem si tak, abych vše snědl aby se jídlo zbytečně nekazilo. V zimě za oknem vydrželi potraviny déle, v létě to bylo horší. Málo místa a voda o patro výše dělali trochu nepohodli, ale vše se to dalo zvládnout. Vyprat se dalo ve sprše a nebo jsem jezdil do laundry prádelny na Dejvickou, kdy jsem si mezi praním nakoupil a pak vyzvedl vysušené prádlo. Jezdil jsem na kole, aby vše bylo rychlejší. To kolo mne bylo jednou osudné, ale to už je zase jiný příběh 🙂 Do dnes mám šrám od oné dlažební kostky v úsměvu.

Miloval jsem zde večery a možnost kdykoliv vystoupat na střechu a nerušeně pozorovat oblohu plnou hvězd. Rád jsem i v noci na střeše fotil. Bylo to velmi emotivní. Uprostřed města a sám na jedné velké střeše, v klidu noci, v bezpečí „“domova““. Po šesté hodině areál opouštěla většina místních pracovníků firem a živnostníků. Ze tří vrátnic se zavřela jedna a pak v deset další pro vjezd automobilů a chodilo se hlavní. V klidu jsem si mohl pustit muziku a věděl jsem že cca do šesti rána nikoho nebudu rušit.

Další prostor, už poněkud tvárnější, s vodou a odpadem, již nabízel mnohem větší adaptaci na dané místo a tak jsem začal budovat, ze všeho co mne přišlo pod ruku a hodilo se 🙂